Míša 28 let

Jmenuji se Míša a je mi 28 let. Jsem normální holka, stejná jako každá druhá a přeci trochu jiná. Jiná v tom smyslu, že jsem prodělala zákeřné onemocnění, které od základů změnilo můj dosavadní život.

Můj příběh začal v červenci loňského roku. Tehdy jsem si při samovyšetření nahmatala bulku v levém prsu. Ani jsem se nesnažila sama sebe přesvědčit, že to nic není, a hned jsem šla k lékaři. Následovalo obvyklé kolečko vyšetření – ultrazvuk, mamograf a biopsie. Ta mi asi po týdnu potvrdila to, co jsem již podvědomě tušila: mám zhoubný nádor, rakovinu prsu.

Sama jsem byla překvapená, jak klidně jsem konečnou diagnózu přijala. Věděla jsem, že musím být silná a bojovat s tím. Hned jsem se svěřila svým kolegům v práci a od prvního okamžiku jsem u nich našla obrovskou solidaritu a podporu. Také zaměstnavatel mi ve všem maximálně vyšel vstříc.

Nejhorší bylo informovat o svém stavu rodiče a prarodiče, to pro mě bylo v daném okamžiku pomalu horší než vlastní choroba. Ale i oni to nakonec přijali překvapivě klidně a po celou dobu pro mě byli tou největší oporou, jakou si lze představit.

Na začátku září jsem nastoupila na léčení do pražské polikliniky specializované na tento typ onemocnění. Velice mě potěšil laskavý přístup tamních lékařů a sestřiček. Podrobně a srozumitelně mi vysvětlili, do čeho jdu a jaký bude postup léčby. V mém případě se dal nádor léčit pouze jednou cestou, chemoterapií a následnou operací.

Každého asi při vyslovení slova „chemoterapie“ zamrazí. Já jsem nebyla výjimkou. Většina lidí má poměrně zkreslené představy o průběhu této léčby vlivem některých filmových snímků, které se tématem rakoviny zabývaly. Nebudu popírat, že i mně se před první dávkou klepala kolena. Nevěděla jsem, jak to bude přesně probíhat, jestli mi bude špatně nebo nastanou nějaké komplikace a podobně. Nicméně od doby, kdy se s touto léčbou začínalo, se mnoho věcí změnilo a její průběh už nebývá tak drastický. Samozřejmě je to hodně individuální, každý člověk ji snáší trochu jinak. Já jsem už poznala, že se jí nemusím bát, ale naopak ji brát jako prostředek k uzdravení a likvidaci nádoru. To je důležitá věc, kterou si je třeba v první řadě uvědomit a která člověka psychicky posílí.

První chemoterapii jsem přečkala celkem dobře, alespoň ze začátku. Sice jsem hned ten večer zvracela a cítila jsem se trochu jako po flámu, ale jinak jsem neměla žádné viditelné potíže. Po týdnu se mi udělalo špatně a dostala jsem vysoké horečky. Musela jsem do nemocnice, kde mi okamžitě nasadili antibiotika a dostala jsem i dvě transfúze krve. Léky podávané při chemoterapii mi zničily skoro všechny krvinky a tělo se nemělo čím bránit. Ale lékaři v nemocnici mě dali poměrně rychle do kupy a mohla jsem pokračovat v léčbě. Znovu bych podtrhla vstřícný přístup a profesionalitu všech lékařů a zdravotnického personálu.

Další chemoterapie proběhly „normálně“. Preventivně jsem si sama píchala do břicha injekce podporující automaticky tvorbu krvinek a tím se zamezilo jejich rychlému odumírání. Díky lékům proti nevolnosti jsem zklidnila žaludek a omezila nevolnost. Netvrdím, že mi bylo úplně dobře. Nejhorší býval první týden po chemoterapii, než se s tím tělo srovnalo (chemoterapie se dává vždy po třech týdnech). Asi nejvíc mě trápila ztráta chuti. Bylo to podobné, jako když je třeba člověk nachlazený a nedokáže dobře osolit polévku, protože mu prostě na jazyku chybí ta správná chuť. Ale po týdnu se vše vracelo do normálního režimu a mohla jsem žít běžným životem. Jen jsem byla častěji unavená a musela jsem víc odpočívat. Obdivuji ženy, které mají malé děti a musejí se o ně starat ještě při tomhle všem. O mě se spíš starali rodiče a jsem jim za to velmi vděčná.

Abych to zkrátila, dostala jsem dohromady sedm chemoterapií. Jejich působením se má nádor zapouzdřit a zmenšit. U mě se nádor bohužel nijak výrazně nezmenšil, takže mi moje onkoložka nakonec „odpustila“ osmou chemoterapii a rovnou mě připravila na operaci. Předběžně jsme se dohodly na úplné ablaci prsu. Nechtěla jsem nic riskovat a dnes se už běžně dělají transplantace. S tím se dá žít, s rakovinou ne.

S tímto vědomím jsem nastoupila do nemocnice. Byla jsem na pokoji s jednou paní, která šla na stejnou operaci, jen její nádor byl nezhoubný. Obě jsme si sdělily své zkušenosti a utěšovaly se před blížící se operací. V nemocnici jsem potkala i dvě starší paní, které docházely do stejné kliniky jako já, takže jsme měly o čem „pokecat.“ Operace dopadla dobře, přesněji řečeno lépe, než jsem očekávala. Když jsem se probudila po narkóze a zklidnila žaludek, zjistila jsem, že prso mám pořád celé. Pan doktor, který mě operoval, mi přišel osobně sdělit, že mi byl odstraněn pouze nádor a okolní tkáň vypadá čistá, nebyl tudíž důvod k odebrání prsu. To mi nakonec potvrdily i testy, které všechny dopadly negativně, tj. v můj prospěch. Asi si umíte představit mou radost i mého okolí.

Svůj příběh tedy mohu zakončit happy endem. Po týdnu mě propustili z nemocnice. Rána se dobře hojí a za necelý měsíc začnu chodit na radioterapii (ozařování), což je poslední krok, který mě čeká. To je ale maličkost oproti tomu, čím jsem si za poslední více než půlrok prošla. Dnes už si mohu gratulovat, jak jsem vše přestála a že to mám zdárně za sebou.

Skoro všechny kolem mne překvapuje, že jsem onemocněla v tak mladém věku. Dnes už vím, že nejsem výjimka. Setkala jsem se se spoustou dívek zhruba v mém věku nebo se ženami po třicítce se stejným problémem. Už dávno neplatí, že s rakovinou prsu se potýkají jen starší ženy po padesátce. Proto bych všem ženám bez rozdílu věku doporučila dělat si alespoň pravidelné samovyšetření prsou. Nebát se toho a při jakémkoliv podezření s tím jít za lékařem. Čím dříve se podobná věc podchytí, tím snazší a úspěšnější je léčba. Lékařská věda je na takové úrovni, že si dokáže s řadou věcí poradit. Hlavně to člověk nesmí vzdát, ale čelit tomu a bojovat s tím. A také o všem otevřeně mluvit. Není to nic, za co by se měl člověk stydět, nic co by získal vlastním přičiněním. Každý rok onemocní několik tisíc žen a ne všechny svůj boj vyhrají. Ale také se jich veliká spousta uzdraví a dožívají se vysokého věku bez dalšího projevu nemoci.

Léčba s sebou přináší samozřejmě i nepříjemné aspekty, z nichž už jsem zmiňovala nevolnost a občasné zvracení. Nic, co by se nedalo přečkat. Dalším průvodním jevem je známé vypadávání vlasů. To potká dříve či později každou, ani já jsem nebyla výjimka. Opět nejde o žádnou katastrofu. Dnešní paruky, i ty z umělých vláken, jsou téměř k nerozeznání od pravých vlasů. Po ukončení terapií začínají vlasy znovu růst a obvykle bývají pevnější a kvalitnější. Také už mám na hlavě slušného „ježka“. Méně příjemné je absolvovat řadu různých vyšetření, což obnáší častější cestování a čekání v namačkaných čekárnách. Tomu se bohužel nedá vyhnout, ale člověk si na to postupně zvykne a už ho to tolik „nevytáčí“.

Také to neznamená, že jsem za vodou a nemůže se mi udělat nějaký nový nádor. Do konce života budu muset chodit na pravidelné kontroly. S tím se dá těžko něco udělat, proto se snažím zůstat optimistkou a věřím, že už znovu neonemocním. Když vidím kolikrát v televizi pacienty s některými vzácnými chorobami, říkám si, že oni jsou na tom mnohem hůř než já, ale na rozdíl ode mě trpí každý den a nemají šanci na uzdravení. Tím samozřejmě nechci zlehčovat závažnost své nemoci, jen se to snažím brát trochu realisticky.

I když to může znít podivně, onemocnění mi přineslo i svá pozitiva. Poznala jsem spoustu zajímavých lidí a s některými jsem v trvalém kontaktu. Přesvědčila jsem se, že naše zdravotnictví je pořád ještě na výborné úrovni. Byla jsem v rukou opravdových odborníků a měla jsem štěstí i na ochotný a vstřícný personál. Uvědomila jsem si životní hodnoty, které se v dnešní době poněkud vytrácejí, např. důležitost dobrého rodinného zázemí. Začala jsem cvičit a vést zdravější životosprávu. V současné době se připravuji na mezinárodní zkoušky z angličtiny, do kterých jsem se nikdy nedokázala dotlačit. A v neposlední řadě jsem poznala pravý charakter lidí kolem sebe, ve většině případů v pozitivním světle. Jejich podpora a empatie byly tím největším přínosem, který jsem získala. A to za to stojí, co říkáte? 🙂

  • Foto z akcí

    dsc06773 dsc06786 dsc06849 dsc06930