Jitka 32 let

V době kdy jsem onemocněla, mi bylo 27 let. V létě tohoto roku mi nebylo moc dobře, byla jsem stále dost unavená a tak nějak „mimo sebe“. Pro svou praktickou lékařku jsem začínala být hypochondr, který ji otravuje nespecifickými příznaky a přičítala to různým virózám.
Když jsem si pak v listopadu nahmatala bulku v prsu, hrozně ve mně hrklo. Boule nebolela, ale v tu chvíli mi došlo že to nebude jen tak, pozorovala jsem na sobě už pár měsíců změnu tvaru svého prsu. Přikládala jsem to – hloupě – ke špatnému výběru podprsenky..
Druhý den jsem letěla do mamologické poradny, kde mě vystrnadili s tím, ať neplašim že jsem na to mladá. Pomohl mi až gynekolog, který mě odeslal k chirurgovi a ten následně na sono, kde se potvrdil hypoechogenní útvar. Tenkrát jsem netušila co to znamená, ale podle výrazu lékařů jsem se v obavách o závažnosti jen utvrzovala. Poslali mě do té samé mamologické ordinace, odkud mě před tím poslali domů. Po cestě do ordinace jsem se musela ironicky smát, držela jsem totiž v ruce sono snímek útvaru, který vypadal jak oválný měsíc v zatmění. Jasná tma v oválu a kolem probleskovalo v různých poměrech světlo. Ostatní ženy v mém věku si domů hrdě nosí snímky svých dětí a já si nesu zřejmě nejhorší věc která mě mohla potkat…
Nepochopitelně – i po ukázání snímku v mamo poradně – mě lékařka dost již nevybíravě upozornila na to, že to trochu přeháním. Jenže intuice je ve chvílích nebezpečí silnější než strach a tak jsem si vydupala biiopsii. Tu dělali den před štědrým dnem. Byly to nejhorší vánoce za celý svůj život. Biopsie prokázala karcinom vysokého stupně infiltrace…..
Moje předtuchy se vyplnily. Od té doby jsem nebyla schopná pracovat a odešla jsem z práce ze dne na den. Do operace si téměř nic nepamatuju, připadala jsem si jak chodící mrtvola. Dívala jsem se na sebe do zrcadla a říkala jsem sama sobě jak mě vyžírá smrt.
28. ledna jsem podstoupila operaci. Lékaři mě ujišťovali že nebudu muset podstoupit radikální odstranění prsu, jenže realita byla mnohem horší. Po dvouhodinové operaci jsem se probudila bez prsu, s dvaceti stehy a operující lékařka nebyla schopná podívat se mi do očí. Ne proto že mi museli udělat mastektomii, ale proto že nádor byl téměř v rozkladu a mimo to nespočet dalších ložisek kolem a metastázy ve dvou uzlinách….. Možná ani ně měsíc navíc a nepřežila bych.
Jak probíhá rekonvalescence po takové operaci nebudu popisovat, byl to boj o to jak se zvednu s neskutečnou bolestí z postele, jak se umeju, kdy zase praskne jizva… Nakonec jsem si vyndala všechny stehy sama doma. Byla jsem tak naštvaná sama na sebe, že jsem to JÁ koho tahle hrůza potkala, že jsem se rozhodla s tím zatočit. Mě prostě rakovina nedostane, přestože prognózu i nikdo nechtěl říct.
28. narozeniny jsem „slavila“ jakoby v mlze. Další den jsem podstoupila první chemoterapii. Sedm obrovských stříkaček plných růžových nebo průhledných jedů během deseti minut do žíly. Udělalo se mi okamžitě strašně zle a v podstatě to trvalo celou dobu podávání cytostatik – 6 měsíců. Druhou chemošku jsem myslela že nemůžu přežít. Nepamatuju si skoro týden vůbec nic.
V té době jsem se změnila. Shodila jsem deset kilo, ale spalující touha žít mě donutila dělat šílený věci. Píchala jsem si sama injekce na podporu imunity – první pod dozorem tří sester, další v předepsaných termínech doma. Jedla jsem a brečela u toho bolestí, všechno chutnalo stejně nanicovatě a navíc jsem měla ústa plná obrovských aftů a zánětů. Neustále mi tekla krev z nosu. Krev myslím bezbarvé kapky ohraničené červenou čárkou ze zbylých krvinek, měla jsem tlak 60/40, zvracela jsem nepřetržitě i po podání velmi drahých léků proti zvracení. Dýchání i mluvení mě připravovalo o neuvěřitelný množství energie. Peklo je slabé slovo.
Po chemoterapiích, při kterých jsem samozřejmě přišla o vlasy ( a odmítla jsem nosit paruku, nosila jsem buď palestinu nebo čepici) následovalo 28 ozáření a další rok na kapačkách na bioléčbě. Bioléčba je trochu optimistický název, je to pořád chemoterapie.
Bez manžela a přátel bych rakovinu nikdy neporazila. Našlo se pár lidí, kterí mi v té době dost ublížili, ať svým přístupem, chováním nebo jednáním, a s těmito lidmi jsem se navždy rozešla. Bylo víc ale těch, kteří mě nabíjeli, povzbuzovali a věnovali mi svuj čas. Dnes je mi 32 let a uvažuji o rekonstrukci. Přece jen je protéza dost otravná, nepraktická a protetické prádlo není za prvé hezké, a za druhé neskutečně drahé, o plavkách se vzory pro starší generace ani nemluvě. Jediné na co má žena nárok je jednou za dva roky je nárok na novou protézu. Fakt, že během té doby se zdravý prs v rámci cyklu a dalších faktorů několikrát zvětší a zase zmenší ale protéza je pořád stejná, nikdo neřeší. Mě se po dvou letech zvětšil zdravý prs o jedno číslo. Napořád. Jenže pak musíte čekat na termín „přidělení“ protézy nové a větší a nebo vydat ze svého dva tisíce za novou hned.
Rok a půl léčby, nesmírná podpora manžela a přátel, láska mých psů, síla vůle, touha žít, sebeovládání a změna myšlení dokázaly překonat rakovinu v pokročilém stádiu. Jak pravdivé je rčení Co Tě nezabije to tě posílí !!