Ilona 53 let

Nikdy nezapomenu na den,kdy jsem šla na pravidelnou kontrolu mamografem.Od svých 46.let jsem chodila pravidelně každé dva roky.V rodině nebylo žádné genové zatížení,takže  v okamžiku ,kdy objevili malou bulku v levém prsu,jsem nejdříve nechtěla věřit,že věc nabere takový spád……….

Těžko se člověku popisuje,co vše stihne člověku projít hlavou…bylo mi 53 let,cítila jsem se přece tak zdravě a vlastně i šťastně….rodina,dva synové,z nichž jeden měl již svou vlastní rodinu,byla jsem babičkou nádherné vnučky,holčičky,kterou jsem si vždy přála a vnoučka,jemuž byl rok……

Z vyšetření jsem odcházela se spoustou pouček ,rad odborných ,kam máte jít ,co bude vše následovat….ale nikde Vám neřeknou,co s bolavou duší.Domů jsem dojela ani nevím jak.První dny byly strašné,nekonečné.Začnete přemýšlet,proč,za co….že jste měla ještě tolik plánů před s sebou.Vždycky jsem si plánovala,že určitě půjdu jednou na universitu třetího věku,mám ráda historii,práci s hlínou v keramické dílně,kde jsem vždy v dobré společnosti…a teď takový ortel….Víte ,že nejde o chřipku,je to na nemoc na kterou se umírá a vy si nepřipadáte tak stará.Na jednoho člověka je to moc otázek,otázek ke kterým se těžko hledají odpovědi….první dny jsem jenom proplakala….

Na druhou stranu musím napsat,že navzdory hrozné bolesti,bolesti duše o níž tvrdím,že je horší než bolest fyzická,jsem zjistila,jak druhá část mozku začíná jednat pragmaticky….nutno dodat,že díky podpoře veškérého mého okolí,rodiny,přátel,kolegů z práce….V práci začnu…když jsem sdělila svému vedoucímu,co mi potkalo,co se nejspíše bude dále dít,dostalo s mi velké podpory…podotýkám ,že pracuji jako provozní ekonomka…stejná podpora se mi dostala od ostatních kolegů.Vzhledem k tomu,že je to nemoc ve které se hraje o čas,tak byla velmi krátká doba na to zaučit kolegyni,aby byly zajištěny ekonomické výsledky. Zkrátím to….napřela jsem všechny své síly na to,že budu svoji práci vykonávat,jak nejvíce to půjde…firma mi udělala přístup do firmy i z počítače z domova,nainstalovala firmu do laptopu a já jsem si vybavila větu svojí maminky,kterou si opakuji vždy,když život ukáže svoji nepříznivou tvář :“V práci a vědění je naše spasení“. Prostě jsem špatné myšlenky nahradila myšlenkami na práci a rodinu. A vedení mi neskutečně podporovalo.Když jsem druhý den po ablaci prsa navigovala kolegyni telefonem,jak co udělá..nevěřily spolupacientky svým očím.A to byla chvíle ,kdy jsem si řekla,že to zvládnu.Po týdnu po propuštění z nemocnice jsem začala pracovat. Veškerou léčbu jsem zvládla bez neschopenky,včetně 6.chemoterapií….kdy první tři jsem myslela ,že nemohu přežít..musíte se vyrovnat s tím ,že přijdete o vlasy. To ano nejde o život, ale pro mne to nebylo jednoduché. Celý život nosím něco oklo mikáda a nyní…Když jsem volala kamarádce kadeřnici s níž jsem byla domluvena,aby připravila mašinku na vlasy ,dala do kabelky paruku a vyrazila,bylo to hrozné….Co dodat to jsem špatně zvládala,vlastně jsem se neviděla…..když zvracíte 36 hodin po 10 minutách,tak chcete umřít…ale za dva dny jsem vzala auto a dojela do práce,nebo za vnoučaty ….prostě jsem se snažila přežít.

Pak tady je rodina,snacha ,která je pro mne dcerou,kterou jsem neměla, hned na začátku našla na internetu,že lze po vyléčení podstoupit rekonstrukci prsa a já jsem našla svůj cíl…cíl na který jsem se zaměřila.Prostě od samého začátku,hned po odebrání prsa v nemocnici jsem stále všude opakovala…nechám si udělal rekonstrukci prsa…do hrobu půjdu celá :-)…….to byl můj cíl.
Víte už jednou jsem napsala,že bolest duše je větší než ta fyzická. Rozumem si umíte říct,že hlavně být zdravá,že když se oblečete,tak to nikdo nevidí.Horší je přijít o ruku ,nohu,oko…..ano hezky se to říká,ale zkuste se dvakrát denně hroutit,když si oblékáte spodní prádlo,když se podíváte ( nebo raději ani nepodíváte ) do zrcadla na svoji poraněnou hruď. Jste normální žena, žena jež se ráda líbí,obléká. A najednou musíte řešit výstřih,typ podprsenky a to je stále nakonec to neviditelné. Ale já velice rádu plavu v létě,v zimě v bazénech…stojíte před problémem,sehnat plavky…a pak najít tu odvahu a jít se převléct do společných šaten bazénu ( tu jsem nenašla ). Ale to stále není vše. Jdete na banální snímkování ze štítu,všude stojíte obnažená,vím,že jsou to lékaři,ale vaše hlava pracuje…někteří se zeptají,kdy vás to potkalo a vy stále prožíváte svůj příběh.
Tak jsem od ledna 2008,kdy mi byl sdělen nález prožila dva roky léčby. Šest chemoterapií,25 ozařování,pak přišla roční léčba herceptinem a já stále před s sebou tlačila myšlenku na rekonstrukci prsa.Až jsem se dočkala. V lednu 2010 jsem, napsala meil panu doktorovi Sukopovi na Královské Vinohrady,doporučení onkologa jsem měla v kapse a začala se odvíjet ta veselejší strana mého příběhu. Počátkem března 2010 jsem šla na první operaci,kdy z vašeho břišního svalu vymodelují základ prsa.Za půl roku mi byl vymodelován dvorec a bradavka.Nyní v dubnu jdu na malé korektury a úpravu druhého prsu…..víte pan doktor je sluníčko.Tolik pozitivní energie předává svým pacientům,že přemýšlíte,kde se asi dobíjí :-).Ale myslím si ,že to je ten člověk jehož dobíjí práce….
Chtěla bych říct a napsala jsem mu to i v mém dopise,jako poděkování,že určitě je hezké,že umíme udělat krásná prsa jen tak pro radost a proč ne. Ale pokud potká ženu to co potkalo mne a dnešní medicína vám vrátí ztracené sebevědomí…víte do smrti budu vděčná. Opět chodím do bazénu,jizvy mi nijak netrápí a stejně se to bude jenom zlepšovat……a tady smekám před lékaři ,sestrami …a všem těm co hledají na zdravotnictví kdejaký chlup bych nechala nahlédnout do takových případů jako jsem já…12 hodin na sále. A to nechci mluvit,že jsem viděla ,kdy lékaři kouzlí a přišívají uřezané prsty a stihnou ještě úsměvy….

….A tak to vypadá na příběh se zatím dobrým kocem. Doktoři říkají ,že jsem zdravá,ale víte rakovina je nemoc o které bych se bála říci ,že jsem ji porazila. Pan doktor co mi prováděl ablaci,říká,že po pěti letech se dá uvažovat,že je snad vše zažehnáno…ale já věřím..a prosím svého strážného anděla a na anděly na ty věřím…jsou nejen nebeští,ale i ti co chodí po zemi a my jim ani často ani nepoděkujeme  ..
5.4.2011 jdu na mamografickou kontrolu,tak již opět nedobře spím,ale to asi již nebude jiné…
Ale jinak žiju…dala jsem se na angličtinu,stále chodím mezi děvčata do keramické dílny…i to bylo místo jež mi drželo.Vzít do ruky hlínu a vyčistit hlavu…nechat ruce ať si tvoří,dělat smaltované šperky….jsem knihomol, je tolik knížek co jsem ještě nepřečetla…ale také hodně kopců co jsem ještě neslezla,hradů neviděla,ale také jen tak sedět na zahradě a vidět západ slunce ….ještě bych chtěla život požádat o hodně…snad budu vyslyšena. Pak jsou tady má sluníčka vnoučata. Přibyla ještě vnučka Berenika .. a já je chci vidět,vidět růst,předat jim své zkušenosti…samaá mám úžasné vzpomínky na svoji babičku. Prostě se snažím život žít,dokonce asi intenzivněji než dříve.Ono opravdu nevíme  na jak dlouho jsme tady….ale chci věřit,že na dlouho.
A tady asi ukončím své vyprávění,víte nakonec se říká,že prožitá pravda je nesdělitelná…………ale třeba můj příběh pomůže jiným  ženám,které jsou v této chvíli na tom místě,na kterém jsem stála před třemi léty a hledají sílu….chtěla bych jim ji  touto cestou poslat 🙂
  • Foto z akcí

    dsc06773 dsc06786 dsc06849 dsc06930