příběhy

Jirka – manžel Mileny

„Letím k posteli, abych svoji Milenku co nejvíce potěšil. Ta však má plné oči slz. „Mám…mám“, říká přerývaným hlasem, „mám pozitivní nález…dopadla jsem stejně, jako moje maminka“. (Ta ji totiž zemřela na stejnou diagnózu před devětadvaceti léty). Tato zpráva mně sevřela srdce, musel jsem to sám rozdýchat. Beru její hlavu do náruče. „Zvládneme to, určitě to zvládneme…je to přece na počátku…určitě dostaneš všechnu péči…“, to už říkám docela přesvědčivě.“ celý příběh zde

Milena 52 let

„Trápí mě spousta věcí najednou. Nebudu moci chodit dlouho do práce, jak to tam dopadne? Slezou mi vlasy, jak budu vypadat? Jak budu snášet léčbu, chemoterapii, budu moci doma nějak fungovat?  A můj muž, Jirka, jak to všechno zvládne, vždyť se o mě musí bát a sám má také svých zdravotních starostí dost. “ celý příběh zde

Míša 28 let

„Skoro všechny kolem mne překvapuje, že jsem onemocněla v tak mladém věku. Dnes už vím, že nejsem výjimka. Setkala jsem se se spoustou dívek zhruba v mém věku nebo se ženami po třicítce se stejným problémem. Už dávno neplatí, že s rakovinou prsu se potýkají jen starší ženy po padesátce. “ celý příběh zde

Jitka 32 let

„V době kdy jsem onemocněla, mi bylo 27 let. V létě tohoto roku mi nebylo moc dobře, byla jsem stále dost unavená a tak nějak „mimo sebe“. Pro svou praktickou lékařku jsem začínala být hypochondr, který ji otravuje nespecifickými příznaky a přičítala to různým virózám.
Když jsem si pak v listopadu nahmatala bulku v prsu, hrozně ve mně hrklo. Boule nebolela, ale v tu chvíli mi došlo že to nebude jen tak, pozorovala jsem na sobě už pár měsíců změnu tvaru svého prsu. Přikládala jsem to – hloupě – ke špatnému výběru podprsenky..“ celý příběh zde

Ilona 53 let

„Těžko se člověku popisuje,co vše stihne člověku projít hlavou…bylo mi 53 let,cítila jsem se přece tak zdravě a vlastně i šťastně….rodina,dva synové,z nichž jeden měl již svou vlastní rodinu,byla jsem babičkou nádherné vnučky,holčičky,kterou jsem si vždy přála a vnoučka,jemuž byl rok…… Z vyšetření jsem odcházela se spoustou pouček ,rad odborných ,kam máte jít ,co bude vše následovat….ale nikde Vám neřeknou,co s bolavou duší.Domů jsem dojela ani nevím jak.První dny byly strašné,nekonečné.Začnete přemýšlet,proč,za co….že jste měla ještě tolik plánů před s sebou.Vždycky jsem si plánovala,že určitě půjdu jednou na universitu třetího věku,mám ráda historii,práci s hlínou v keramické dílně,kde jsem vždy v dobré společnosti…a teď takový ortel….Víte ,že nejde o chřipku,je to na nemoc na kterou se umírá a vy si nepřipadáte tak stará.Na jednoho člověka je to moc otázek,otázek ke kterým se těžko hledají odpovědi….první dny jsem jenom proplakala….“ celý příběh zde